S láskavým dovolením vnučiek Ferdinanda Peroutku pani Terezie Kaslovej a pani Kateřiny Dražanovej uverejňujeme jeho esej Co jest lid? z knihy Boje o dnešek (František Borový, 1925). Kniha pozostáva z článkov vydaných medzi rokmi 1920 a 1925. Sám Peroutka v predslove knihy píše, že sú písané pre myšlienku, že človek má na svete žiť slobodne, s plným využitím svojich síl a v plnom rozvoji svojej osobnosti. Sú venované boju s niektorými radikálnymi predsudkami a ovzduším namrzenosti a nestálosti. Publikovaním tohto textu si pripomíname sto rokov Československa, ku ktorému sa v Jablku hlásime.
Co jest lid?
Lid: Doneste Bruta v triumfu před jeho dům. Postavte jeho sochu k jeho předkům. Antonius by učinil lépe, kdyby zde nemluvil nic špatného o Brutovi.
Lid: Ticho, slyšte vznešeného Antonia. A spalme dům Brutův. Je to hanebník, vrah. Shakespeare: „Gaius Julius Caesar“
Do studené vody je nejlépe vlézti najednou a to nepříjemné je lépe říci hned na začátku: lid bývá často pošetilý, ba pitomý. Morální oprávnění k takovým řečem má nikoliv ten, kdo se pokládá za nezlomně chytrého, nýbrž nejspíše ještě ten, kdo sám o sobě připouští, že bývá často pošetilý, ba pitomý. Já to o sobě připouštím. Nic, co žije, není strojem na rozum a na logiku. Nic, co žije, není chráněno před hloupostí. Snad jsou to následky dědičného hříchu.
Není možno vážně uvažovati o lidu a při tom mu nepřetržitě lichotiti. To jest snad cesta k tomu, aby se člověk stal poslancem, ne však k tomu, aby poznal pravdu. Skutečně solidní uvažování o demokracii počíná teprve v okamžiku, kdy připustíme občasnou hloupost lidu. Jak jest však tomu potom s demokracií? Je-li lid občas hloupý, pak v některých chvílích demokracie znamená nepochybně vládu hlouposti? To jest poznámka, proti které jistě nelze nic namítati se stanoviska logiky. Se stanoviska faktů však nutno říci, že sebe správnější poznámky nemohou nic změniti na tom, že demokracie jest a bude. Nikdo už nikdy nevyrve lidu žezlo z rukou. Můžeme vzdychati nad demokracií, jako vzdycháme nad životem.
Pravíme-li, že demokracie bývá pošetilá, není to, probůh, snad nějaká námitka ve prospěch monarchie. Neboť nikoho neukázala historie tak často v osidlech tak hluboké a pronikavé pitomosti jako dědičné panovníky. Je přivozeno, že v dědičné vládě jedné rodiny je méně rozumu než v dědičné vládě lidu. Říkáme, že lid bývá pošetilý, prostě jen z toho důvodu, že jsme povinni mluviti pravdu. Jednou z ušlechtilých teoretických zásad, jak známo, jest zásada o vládě filosofů. To zdá se býti skoro ideálním rozřešením. Neboť co lepšího můžeme si vymysliti než vládu moudrých? Ve skutečnosti tato zásada má jakési trhliny: jest ještě jen jeden tak falešný názor jako je ten, že lid je dokonalý; a sice ten názor, že intelektuálové jsou dokonalí. K vládnutí jest třeba zcela speciálního talentu, který se může vyskytnouti právě tak u filosofa jako u prodavače krupice.
Nemůže býti nikoho tajno, že v díle filosofů bylo soustředěno již mnoho vynikající pošetilosti. Mohu říci, že nejhloupější názor na svět neslyšel jsem od prostého muže na ulici, nýbrž četl v díle jednoho velmi učeného německého eugenika. Filosofové bývají často bez odolnosti vůči svým myšlenkám, vzniklým mezi čtyřmi stěnami. Filosofové leckdy podléhají mechanismu rozumu a dají své myšlence obludné tvary. Bývají neobyčejní, a snad je vede jejich ctižádost k neobyčejnosti: ale k řízení světa se ještě nejlépe hodí obyčejný člověk. Čili, jak to řekl Wilson o demokratickém státníkovi: má to býti člověk obyčejných mínění a neobyčejných schopností. Lenin byl neobyčejný člověk, a proto jeho cesta je vroubena mrtvolami a zříceninami. Každý neobyčejný člověk potřebuje diktatury a mimořádné komise vyšetřovací, aby se udržel u vlády. Filosofové, obávám se, často by vládli světu proti srsti. Jednou ze sociálně nejnebezpečnějších věcí je osamocený rozum, který pracuje v prázdnu a bez blahodárného zvyku s realitou. Filosofové zhusta propadají stavu, kdy ztrácejí hmat pro svět a dívají se na život očima abstraktně jako na šachovou partii. Svěřiti se vládě těchto filosofů znamenalo by něco takového jako klásti dynamit k základům všech institucí. Podnikneme-li revisi toho, co nám filosofie radila za posledních stopadesát let, shledáme, že nám často radila věci podivné: tu nalezneme dobře míněnou radu, abychom se vrátili do stavu divokosti, kdy se člověk s člověkem ještě nestýkal a osamoceně se toulal po lesích; jiná rada: musíme překonati vůli k životu a pak se zřítí vesmír; lépe jest nebýti než býti; nebo: jedinec může dělati, co chce; dále: odstraňte soudy a stát a žijte ve stavu blažené anarchie; nebo: člověk jest něco, co musí býti překonáno; dále: musí přijíti něco nového, i kdyby to nebylo na světě; nebo: zavrhněte vědu a umění a šijte si sami své boty; ubližuje-li vám někdo, nabodává-li Turek před vámi hlavu dítěte na kopí, vy se nehýbejte a nebraňte zlu. Tváří v tvář těmto faktům je nutno rozhodnouti se raději pro p. Švehlu jakožto předsedu vlády.
Filosofie nemusí znamenati moudrost, nýbrž jen odbornictví v určitých otázkách.
Skutečně moudrých lidí je poměrně právě tolik mezi sedláky jako mezi filosofy. Myslím, že v celku bývá lid větší zárukou solidnosti dějů než filosofové. Lid je anonymní a mlčky nese na sobě pořádek světa a udržuje souvislost věcí tam, kde by hlasití filosofové svět roznesli. Jen proto, že on má v sobě nepřekonatelného ducha souvislosti, mohou si filosofové dovolovati své intelektuální experimenty. Duch lidu je široký jako hřbet velrybí; ale na duchu osamělého filosofa se stojí tak nepohodlně jako na ostří nože. Lid, ne filosof, udržuje svět. Lid má omezenou inteligenci; ale tato omezená inteligence dává tvar věcem a základy životu. Filosofové by překotně myšlenky budovali i opouštěli. Lid jest to, kdo udržuje v souvislosti rok s rokem. Filosofové, jak dnes věci stojí, bývají spíše odborníci než moudří lidé. A vztah odborníků k životu jest, myslím, dostatečně znám. Často se svět musil brániti odborníkům; a řeknu rovnou, že mnohokráte jsem se přistihli kterak mé srdce je na straně lidu proti odborníkům. Rozhodně ať raději vládne lid než poválečná filosofie. Viděli jsme všichni, do jaké anarchie upadla říše filosofie. Není skoro žádného nesmyslu, žádné zvrácenosti, která by se nemohla odvolávati na autoritu nějakého filosofa. V tomto stavu je lid lepší zárukou solidnosti než filosofie. Je lépe upadnouti do rukou loupežníků než do rukou filosofů, kteří nevědí kudy kam a přece by rádi stvořili nějaký filosofický systém. Po válce se stávalo častěji než dříve, že filosofové vešli ve styk s politikou. Nelze říci, že by styk s jejich rozjitřeným a neukojeným intelektem byl přinesl politice prospěch. Filosofové vystupovali s oblibou v roli enfant terrible – poněkud malá role pro muže, který se zve moudrým. Využívajíce osamocenosti svého postavení, mluvili bez zodpovědnosti. Místo sboru moudrých mužů spatřili jsme blížiti se řadu lidí, z nichž každý nesl s sebou svého koníčka. Mluvili volně, neboť věděli, že za jejich slovem nemusí následovati čin, jako musí třeba u p. Švehly. Ale shledávám, že je ponižující pro filosofa, činí-li si svou úlohu lehčí než je úloha p. Švehlova a mluví-li bez ohledu na praxi. Politisujícím filosofům a příbuzným jim intelektuálům podařilo se zatemnit i několik těch otázek, které až dosud se zdály jasnými. Ne, nechtěl bych, aby nám vládl p. prof. Rádl. Zazoufal bych, kdybych procitl jednoho dne a na nárožích visely plakáty, že od nynějška bude vládnout profesor Zdeněk Nejedlý. Vláda filosofů... Ale filosofové jsou ve skutečnosti mezi sebou právě tak málo jednotní jako lid. Vidíme, že mezi filosofy jsou stejně prudké rozpory jako mezi stranou katolickou a socialistickou, buržoasní a komunistickou. Zdá se, že ani filosofové by nám nemohli vládnout jinak než koaličně. Kdyby došlo k vládě filosofů, utvořila by se pravděpodobně koalice z materialistů a vitalistů, positivistů a idealistů, absolutistů a pragmatistů, filosofů pokrokových i reakčních, a tato koalice by nám vládla ne lépe, než koalice dnešní. Po některých stránkách jistě hůře.
Nevěřím v možnost vlády filosofů. Co více: nepřeji si jí. Lid bývá obmezený, poněvadž člověk vůbec bývá obmezený. Není člověka, který by neměl nějakou pošetilou stránku. Také filosofa není, který by se nevyznačoval nějakou pošetilostí. Jak můžeme tedy od lidu vyžadovati dokonalost? Vše, co žije, chybuje. Název homo sapiens, který jsme sami o své újmě dali svému druhu, vyznačuje se mírným přeháněním.
Lid je jako člověk vůbec: je v něm vznešenost i ohavnost, moudrost i hloupost. Může býti inspirován k činům velikým i nízkým. Chyba jest, myslíme-li, že už od přírody je dobrý a vznešený. Lid, jak jej známe z historie, jistě nemůže přejíti do čítanky jako morální vzor. Nutno se s ním rváti o hodnoty. Je nedokonalý. Ale není nic dokonalého. Morální podklad demokracie je v tom, že vše, i králové i filosofové, jsou právě tak nedokonalí, a že je tedy lépe vládnouti ve prospěch ohromného počtu nedokonalých než ve prospěch exklusivního kroužku nedokonalých.
Pan profesor Nejedlý píše již dosti dlouho o našich politických věcech a pokaždé píše jako věštka, posazená nad posvátné páry. Nezáleží nyní na tom, že podle mého mínění je pan profesor Nejedlý často posazen nad špatné páry. Jde o jeho metodu. Ta spočívá v tom, že jen s nelibostí by připustil, že pronáší svůj osobní úsudek na základě vlastního rozumu. Pokládaje individualismus za mizerný a liberalismus za podlý, pokládá přirozeně autoritu jednotlivcova rozumu za nicotnou. Profesor Nejedlý a věštky podobají se sobě v tom, že nemluví za sebe, nýbrž za cosi nadosobního, za jakousi vyšší bytost. Věštkám kladl na jazyk věty delfský bůh; prof. Nejedlý předpokládá, že jeho ruku vede sám lid. Dle toho vypadá jeho argumentace: lid chce to a lid nechce ono; lid je takový a takový, a tak co proti tomu můžete dělat; lid jde proti sociální demokracii; lid se rozhodl takto … atd. Ať cokoliv napíše prof. Nejedlý, ukáže se, že ne Nejedlý, ale lid si přeje. Nejedlý je tak dobře vždy informován o vůli lidu, že to vypadá, jakoby mu doma v demokratické seanci duch lidu dával najevo své zámysly, klepaje stolečkem. V podstatě tedy žádá Nejedlý: vyprázdněte svou duši a očistěte ji od osobního haraburdí, aby tam mohla vtrhnouti vůle lidu. Dochází až tak daleko, že praví, že v této době nám tak málo pomůže ubohý vlastní rozum jako v době geologických převratů.
Pan prof. Nejedlý, jak se zdá, získal o lidu jednou pro vždy představu ze Smetanových oper. Tam ovšem lid ve vzácné jednotě postaví se do polokruhu a zpívá. Ale politický lid podobá se velmi málo lidu opernímu. V politice lid nezpívá v jednom sboru. Zpívá-li vůbec, tedy zpívá asi v desíti sborech, které se překřičují a někdy si hrozí i pěstmi. Chci říci tolik: kdybychom si řekli, že definitivně vyčistíme duši od osobního haraburdí, že resignujeme na osobní úsudek a že se dáme vésti lidovou vůlí, tu bychom mohli pojednou shledati, že jsme vedeni asi tak, jako byl veden středověký odsouzenec, přivázaný za ruce a nohy ke čtyřem koňům, z nichž každý se rozběhl v jinou světovou stranu. Ve skutečnosti nemá lid takovou jednotnost jako v operním sboru. To jest velmi starý omyl, viděti v lidu bytost nadanou jednotným rozumem. Asi tak starý, jako viděti v přírodě bytost, nadanou jednotným rozumem. Lid není bytost, lid jsou skupiny. Dnes se může i konservativní i pokrokový politik udeřiti do prsou a odvolávati na vůli lidu. Každá politická strana má za sebou část lidu. Zajisté jest část lidu, která má zlost na Řím. Ale stejně jistě existuje část lidu, která dává ve volbách růsti katolické straně a zůstává v církvi. Kdybychom chtěli zaříditi poměr ke katolické církvi na základě vůle lidu, sotva shledáme, že nám lid dává nějakou určitou odpověď. Odpovídá nám to i ono. Nikdo nemůže pochybovati o tom, že v Německu velká část lidu ve své mysli súčtovala s monarchií. Ale nikdo, kdo má oči k vidění a ne k tomu, aby jimi kroutil, nemůže neviděti, že velká část německého lidu dosud věří v jakési přednosti monarchie. Někdy, když se již domníváme, že máme před sebou lid v organické jednotě, shledáme, že se nám pod rukama rozpadl v konsumenty a producenty. Komunistická strana, která toho nejvíce namluvila o lidu, přestala se velmi brzo spoléhati na jednotu lidového smýšlení a řekla si, že své cíle prosadí na základě vůle omezené části lidu a že ji ani nenapadne čekati na chvíli, kdy aspoň většina lidu bude naplněna komunistickými ideály.
Profesor Nejedlý, který stále se odvolává na lid, odpustil si podati analysu pojmu lid. Byl by musil nutně shledati, že lid není ani jednotný ani naplněn mystickou rozumností, a byl by se nepochybně odvolával na vůli lidu s poněkud menším fanatismem. Zajisté, chceme vládu demokratickým způsobem. Ale to neznamená, že naše ministerstvo dostane každého rána doporučený dopis, v němž je jasně a neklamně vypsána vůle lidu, pokud se týká těch a těch záležitostí. Ani to neznamená, že někde na Hradčanech jsou mramorové desky, na nichž je vyryto desatero přikázání lidové vůle. To znamená jen tolik, že po dlouhém vzájemném boji skupin se podaří tomu nebo onomu názoru dostati na svou stranu většinu hlasů, čili, jak to řekl jeden anglický politik, že v praxi znamená vůle lidu vůli poněkud větší jeho poloviny.
Neříkám tyto věci, abych se nějak otíral o zásadu demokracie. Jsem přesvědčen, že touto zásadou již nikdo a nic neotřese. Je vždy lépe jíti přesvědčovati lid než lízati paty nějakého panovníka. Konečně bylo by to poněkud opovržlivým názorem na lidskou přirozenost, kdybychom ještě ve dvacátém století předpokládali, že lid nemůže sám sobě vládnouti. Ale je nutno říci tyto věci, aby se nezdálo, že je pojednou vše rozřešeno, proneseme-li slovo demokracie. Také demokracie má své záhady a háčky. Ale je to nutno říci zejména proto, abychom nevěřili, že odvolávání se na lid je způsob, jimž můžeme utéci nutnosti vlastního úsudku. Poměr jedince k problémům nedá se řešiti tak snadným způsobem. Ve většině případů shledá ten, kdo si chtěl sednouti na lidovou vůli, že si sedl na zem. Neboť lid soudí o jedné věci tak i onak, věří v černé i bílé. Můžeme vždy jen voliti mezi názorem té či oné skupiny lidu.M
Věří-li kdo v kolektivum a vůbec ne v osobnost, pak se nalézá na počátku životní dráhy, na jejímž konci patrně dostane vši. Věří-li kdo jen v rozum lidu, pak nemá příčiny, aby měl rozum vlastní, a pravděpodobně jej také ztratí. Ve skutečnosti lid ovšem neznamená nic jiného, než souhrn individuí, jako les není v podstatě nic jiného než souhrn stromů. V tomto světě můžeme málo věcí říci s jistotou. Ale jednou věcí, již můžeme hájiti se vší určitostí, je tato: jsou-li stromy zakrslé, nemůže býti les vysoký. Podobně můžeme určitě říci, že individua demoralisovaná a bez úsudku nedají, jsou-li nakupena na hromadu, mravné a rozumné kolektivum. Ztratiti sebe, to není spolehlivá cesta k tomu, abychom dospěli k řádnému kolektivu. Zejména u nás v Čechách není jaksi na místě spílati osobnostem: neměli jsme jich tolik, abychom jimi mohli pohrdat. Jsme v té věci velmi pozadu za rozvojem, jehož se dostalo osobnosti na západě. Představuji si, že ten, kdo v nynější době nechce věřiti v nic jiného než lid, nalézá se v trapné situaci: musí běhati od dveří k dveřím a uvažovati: mám učiniti prázdno ve své duši a vpustiti tam mínění lidu komunistického? nebo mám věřiti názoru lidu, organisovaného u národních demokratů? či mám spojiti hlas svůj s hlasem lidu agrárnického v jediný mohutný výkřik, volající po clech na obilí a po zákazu dovozu prasat? nebo snad mám s lidem, jenž podpírá stranu lidovou, putovati na Svatou horu? či snad mám s jinou částí lidu uctívati ministra Stříbrného a odbírati „České Slovo“? nebo snad, běda, mám učiniti z mínění lidu živnostenského svůj zákon? Mám věřiti s lidem; že Lenin byl genius a největší přítel lidstva, nebo mám věřiti s lidem, že to byl darebák, podplacený Němci? Lid tvrdí jednak, že car byl baťuška, a jednak, že byl zvíře. Obyčejně v každé hospodě zasedá jiný druh lidu. Ve většině případů ten, kdo se spoléhá, že ho přijde osvítiti úsudek lidu, ztratí vůbec všechen úsudek. Nekonečně lépe než ptáti se co o tom soudí lid? jest ptáti se: co jest správné? Lid je moře, které má, jako každé moře, své proudy a svá vlnobití; ale vlastní úsudek o správnosti a vhodnosti věci je veslo, s kterým se na moře vydáváme. Kdo se odhodlává vždy a ve všem hledati ne úsudek, nýbrž úsudek lidu, odhodlává se jaksi plouti s proudem jako leklá ryba.
Mám ještě jednu námitku proti tomuto druhu lidovosti: totiž tu, že je v podstatě velmi nelidová. Tolstoj lkal po celý život po náruči lidu a jeho moudrosti z toho důvodu, že byl aristokrat. Ale opravdový muž z lidu nelká po náruči lidu a řídí se měřítky svého vlastního rozumu. Pravím-li: já budu myslit jako lid – znamená to už, že sám sebe pokládám za něco jiného než je lid. Myslím, že daleko lidovější jest říkati: já myslím tak a tak, poněvadž je to správné. Holiči, jak známo, jsou velmi hloubaví muži, a nikdo nepopře, že patři k lidu. Ale žádný holič, vykládaje svému klientu své poutavé názory, netvrdí v prvé řadě, že jsou lidové; chce ho přesvědčiti v prvé řadě o tom, že jsou rozumné. Vskutku, daleko spíše potkáte se u holiče s pýchou na to, jak dobře funguje jeho inteligence, než s pýchou na to, že se nalézá v hlubinách lidu.
Lid je poněkud podoben království nebeskému: nevejdete do něho, nejste-li dokonale prostí. A jistě nejste prostí, jestliže se staráte o to, abyste uvažovali jako lid, a ne o to, abyste uvažovali rozumně. Máte-li strach o svou lidovost, jste nenapravitelně složití. Skutečná lidovost je v tom, hledati rozumné důvody pro svá mínění. V tom případě jsme lidu rovni. Hledáme-li však pro svá mínění lidové důvody, ukazujeme tím, že máme k lidu daleko. Cítí-li se někdo býti skutečně roven lidu, pak se nebude říditi ničím jiným než svým rozumem. Jakousi lidovostí řídí se jen ti, kdo mají strach, že by náhle mohli z lidu vypadnouti. O lidu panují různé předsudky: jedním z nich bylo domnění, že nejraději čte všední příběhy ze svého vlastního prostředí. Ukázalo se však, že chová záhadnou lásku k romantickým příhodám ze zcela cizího ovzduší a že rád si přečte něco o osudech šlechtických synků a dcer.
Stejně se mýlíme o lidovém uvažování: nechce uvažovati lidově, nýbrž rozumně. Lidem je možno pohrdati nebo žízniti po něm jako po živé vodě. Ale ani v tom ani onom není skutečná lidovost. Ta je jen tam, kde se člověk cítí lidu roven. A v tom okamžiku, jakmile se cítí lidu býti roven, nestará se již o to, aby jeho úsudek byl lidový, nýbrž o to, aby byl správný. Ze všech cest k lidovosti, mezi nimiž si můžeme vybrati, nejspolehlivěji vede k cíli chtíti býti prostě rozumným a usuzovati správně.
Neobviňuji pana prof. Nejedlého ze všech těchto výstředností. Domnívám se dokonce, že jest individualista úctyhodné vervy. Ti, kteří nám říkají: „Je zbytečno, abyste měli svou vůli, neboť lid už má vůli“, bývají obyčejně lstivci: pod záminkou lidové vůle chtějí prosaditi vlastní své záměry a vlastní představy. Poněvadž dnes každý, i pan senátor Prášek, mluví ve jménu lidu, klesl tento trik už poněkud v ceně.
Budete-li očekávati, že v lidu je skryt dokonalý rozum, potkáte se nepochybně s krutými zklamáními.
Wilson má jistě pravdu, praví-li, že demokracie, pozorována v detailu, jeví se nutně ošklivou. Ale není možno demokracii posuzovati v detailu. Také Napoleon, pozorován v detailu svým komorníkem, jevil se mu nepochybně jako obtloustlý, popudlivý mužík, bojící se koček, tvrdohlavý jako osel a vilný jako kozel. Pokud se týká vlády lidu, musíme sdíleti naději jiného velkého amerického demokrata, Jeffersona, jenž po zkušenostech své vlády napsal: „Jsem přesvědčen, že zdravý úsudek lidu bude vždy stejně cennou obranou jako nejlepší vojsko. Lid lze zavésti na scestí, avšak záhy se vrátí na pravou cestu.“
Pozorována v detailu jeví se demokracie obzvláště po válce ošklivou. To je doba, kdy lidstvo vůbec poněkud zvrtačelo. Odpouštíme-li to filosofům, i lidu. Chyby lidu objevily se v rozčileném a zmateném poválečném ovzduší obzvláště jasně: zejména ona chyba, jež pozůstává v tom, že lid snadno sedne na lep demagogům. Nezapomínejme však, že lid mnoho vytrpěl a že si chtěl rychle pomoci.
Je celkem snadno rychle vypočítati vady lidu. Víme, že v demokracii jsou obyčejně povoláni k řízení státu ne lidé, kteří nejvíce vědí nebo mají ryzí povahu, ale ti, kteří dovedou nejlépe řečnit; demokracie často dává vysoké premie na dobrou hubu.
Tyrani obyčejně začínali svou kariéru tím, že lichotili lidu. Víme, že lid bývá závistivý a nevraživý, a že jeden řecký občan, otázán, proč hlasuje pro vypuzení Aristida, odpověděl prostě: „A mně se nelíbí, že jej nazývají spravedlivým.“ Víme, že lid nemívá smyslu pro organisaci a instituce a že se kloní k pohodlnosti, jež není na místě tam, kde jde o velké dílo. Že nemívá dlouhou vůli, jíž je třeba, kde jde o díla trvalá. Víme, že všechny užitečné nové věci musily býti vybojovány proti houževnatým předsudkům t. zv. lidu. Že lid je dokonale přesvědčen o větší blízkosti košile než kabátu a že následkem toho není tak srdnatého finančního ministra, který by svěřil otázku placení daní přímo lidu. Že není lidu možno svěřiti ani podporování umění.
Víme, že parlament je sice lidový, jako jsou Smetanovy opery lidové, že však právě tak lid nemůže přímo sám vésti parlament, jako lid nesložil Smetanovy opery.
To vše zajisté víme, a poněvadž víme, že lid dopouští se chyb, neuděláme ve své duši uctivé prázdno, aby tam mohl se usídliti lid. Půjdeme však s lidem a budeme se snažiti jej přesvědčiti tam, kde podle našeho mínění chybuje. K tomu ovšem potřebujeme, abychom neztratili nejdříve sebe sama, k čemuž by nás zavedli hlasatelé absolutní lidovosti. Je nutno žíti v demokracii a bojovati nebojácně proti všem jejím vadám. To můžeme snadno, nepokládáme-li sebe samé také za nic jiného než za lid. Zásada demokracie jest zajisté dána jednou pro vždy: jde však o to, nalézti správnou formu demokracie. Neboť je jisto, že demokracie může míti různé formy. Lze důvodně předpokládati, že trváním demokracie vady demokracie budou mizeti. Nejrozumnějšími demokraciemi a nejvíce ku podivu aristokratickými jsou nejstarší demokracie světa: anglická a americká. Mluvíme-li o možnostech demokracie, nesmíme zapomínati, že jsme dosud neudělali zkoušku s lidem tak rozvitým a vyspělým, jaký bude za sto let od nynější doby, kdy padly všechny překážky demokracie.
Můžeme s lidem dobře a bez zklamání vyjít, nepokládáme-li jej za bytost organicky jednotnou a mysticky rozumnou, a nemyslíme-li, že není třeba jedinců, když už je lid. Musíme ovšem jíti správným směrem: dělati z lidu zodpovědné jedince a nikoliv zesilovati jakousi záludnou mystiku lidu.
(Ferdinand Peroutka, Prosinec 1924)
Ferdinand Peroutka
Ferdinand Peroutka (1895 - 1978) bol výrazným a dôležitým novinárom v období medzivojnového Československa. Okrem iného je autorom cenných kníh Budování státu I-IV a románu Oblak a valčík. Počas druhej svetovej vojny bol väznený v koncentračných táboroch Dachau a Buchenwald. Po emigrácii v ´48 viedol desať rokov českú sekciu rádia Slobodná Európa. Bol obhajcom demokratických myšlienok Prvej republiky.
Jaroslav Krupka
Jaroslav Krupka (1884 - 1947) bol železničný inžinier a jeden najdôležitejších českých amatérskych prvorepublikových fotografov. Používal techniku bromolejotlače, ktorej vlastnosťou je mäkké podanie odtieňov. V tejto technike bol Krupka majstrom. Venoval sa najmä krajinárskej fotografii a žánrovému fotografovaniu Prahy.
Úvodná fotografia: Jaroslav Krupka: "Světlo a stín" (okolo roku 1925, bromolejotlač) uverejňujeme s láskavým dovolením Moravské galerie v Brně